Když se ohlédneš v čase zpět, na co nejraději vzpomínáš a který ročník byl podle tvého názoru nejpovedenější?
Asi ten třetí. Já mám takový pocit, že při tom třetím ročníku si toho začali zpěváci opravdu vážit. Ty ceny jsou důležité proto, aby populární hudba žila. Vysvětlím to obchodně. Je po Vánocích, nikdo nic nekupuje. Tak v tu dobu se vyhlásí nominace na hudební ceny a jde o to si udělat co největší reklamu. „Jsem nominovaný, kupte si mě“. A kdo to pochopil dřív, tak vydělal víc, a kdo to pochopil pozdě, nevydělal nic. Takže ti, co to pochopili, tak začali dělat reklamu, chodili na rozhovory a říkali „já jsem nominovaný“. Protože nominovaných je pět a vyhraje jenom jeden. A ten pak může říkat „já tu cenu mám. Toto je deska, která se stala deskou roku“. A právě při tom třetím ročníku to myslím pochopili a v sále seděli všichni, kteří nominováni byli. Nikdo tím nepohrdal a nikdo se nevymlouval. Navíc to byl pompézní ročník vysílaný z Karlína, byli tam rovněž zahraniční hosté, bylo to už úplně jiné.
Ty jsi také výrazně vstoupil do světa Muzikálů. Jsi spoluautorem muzikálů Hříšný tanec, Jack Rozparovač, v pražské inscenaci světově proslulého amerického muzikálu Pomáda jsi odehrál v roli Vince Fontaina více než 300 repríz. Jak jsi se k muzikálu dostal? Který z muzikálů máš nejraději?
Asi každý z nás nějak sledoval muzikál. Když jsem přijel jako fanoušek poprvé do Londýna, tak už mě fascinovala jenom ta loga. Vzal jsem si letáček, mapku a tam byla všechna ta divadla na West Endu i mimo West End. Já byl z toho úplně „na větvi“ a studoval jsem, co je to za muzikály. Tady jsem jich moc popravdě neviděl. Viděl jsem v Praze Chicago, Kabaret, byl jsem na muzikálu Jesus Christ Superstar, Evita, Pěna dní a to jsou všechny muzikály, které se mě líbily. Ať už ty klasické nebo ty novější. Ale nijak jsem je do té doby nevyhledával. Prostě jsem se na ně šel a líbily se mi.
Až jsem dostal nabídku právě do muzikálu Pomáda, kde jsem měl hrát Vince Fontaina. Já jsem ten muzikál samozřejmě předtím viděl ve West Endu. Z nabídky jsem byl nadšený a byť jsem ten muzikál viděl v Londýně do té doby asi třikrát, tak jsem netušil, jak je ta role náročná. Protože režisér Ďurovčík je choreograf, tak chtěl, aby Vince Fontaine i tancoval. A to bylo pro mě opravdu dost těžké. Já se jednu písničku, která trvala dvě minuty, učil tři týdny. Na muzikálu Pomáda, ve kterém jsem hrál denně, jsem si uvědomil, jak to ti herci mají těžké. A jak jsou skvělí. Viděl jsem Romana Vojtka, Šárku Markovou, Zuzku Norisovou, Danielu Šinkorovou, ty mladé lidi a k tomu i ty starší, kteří tam hráli učitelku nebo ředitelku školy. A začal jsem si jich herců vážit daleko víc. Poměrně rychle jsem se seznámil se všemi, včetně těch tvůrců a režisérem a lákalo mě také něco vytvořit, napsat.
Když Pomáda skončila díky povodním v roce 2002, tak jsem přišel s nápadem, že bychom mohli udělat Hříšný tanec. S režisérem Ďurovčíkem jsme si sedli a opravdu to dali dohromady. Do té doby Hříšný tanec jako muzikál ve světě neexistoval. Bylo tam mimochodem skvělé obsazení – Helena Vondráčková jako maminka, Pavel Nový jak tatínek, bylo to pěkně obsazené jak těmi staršími, tak těmi mladšími herci. Přesně tak, jak je to ve filmu. Ján Ďurovčík vymyslel skvělé věci, Eduard Krečmar napsal výborné texty, ale v polovině zkoušení muzikál zkrachoval. Prostě přišel producent a řekl „nemám peníze“. Což se mi, musím říct, ale líbí, protože když se někomu nedaří a řekne to včas, tak je to lepší, než když potom tahá všechny za nos a nikomu nic nedá. Naštěstí ale Ján Ďurovčík vyjednal premiéru v Bratislavě, která se opravdu uskutečnila a muzikál žil chvilku do té doby, než ho z Ameriky zakázali, protože si udělali muzikál svůj. Dodnes z něj mám ale schované nějaké věci jako písničky, libreto a někdy se tím rád kochám.
Kdo by ale nechtěl být světový, že? Mít muzikál, který má světové téma a které by se mohlo hrát nejen v Praze. Napadla mě myšlenka udělat muzikál na téma Jack Rozparovač. Dlouho jsem to tajil, řekl jsem to pouze Edovi Krečmarovi, protože jsem chtěl, aby napsal texty. Následně jsem oslovil Ivana Hubače, jehož televizní seriály, které napsal, se mi moc líbily. V týmu byl ještě Radim Smetana jako skladatel a později se do něj dostal i Vašo Patejdl. Shodou okolností jsem ho totiž viděl v Bratislavě ve Webberově muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť a následně na to jsem jel na premiéru jeho muzikálu Adam Šangala. Ten se mi neskutečně líbil a to rozhodlo, že Vašo Patejdl napíše Jacka Rozparovače. Muzikál se měl hrát ve Státní opeře Praha, z čehož ale nakonec sešlo.
Já jsem mezitím ve Státní opeře uvedl Balet Má vlast, ke kterému sem napsal libreto. Víš, jak je krásné vidět na plakátu nápis Balet Má vlast, Smetana – Hrdinka – Ďurovčík? A také jsem pochopil, že je dobré dělat s mrtvým spoluautorem, protože do toho nemluví tolik, jako ten živý. Balet Má vlast, to je takový můj zápis do historie, moje největší chlouba. Napsat balet, který se hrál i v Německu a ve Státní opeře patřil k nejnavštěvovanějším v historii.
Jack Rozparovač mezitím ležel na stole a právě při udělování cen Akademie populární hudby neboli Anděl, které jsem jako moderátor uváděl naposledy v hotelu Hilton, se potkal Ivan Hubač s Michalem Kocourkem, producentem, který provozuje Divadlo Kalich. Nějak se dali do řeči, Ivan mu řekl, že máme muzikál a vzalo to rychlý spád. Šli jsme do Divadla Kalich, dostali nabídku a v roce 2007 se uskutečnila premiéra. V roce 2009 jsme měli premiéru v Soulu, dva roky na to v Japonsku v Tokiu. Muzikál vidělo už přes milion diváků, z čehož mám samozřejmě velkou radost. Teď jsme dokonce dostali i nabídku na počítačovou hru Jack Rozparovač. Ten, kdo bude hru hrát hru by mohl zločiny vyšetřovat nebo by mohl bojovat s těmi policajty jako Jack. Mohl by být na obou stranách, takže může buď utíkat nebo chytat.
Po tomto úspěchu následoval muzikál Don Juan, který měl premiéru v Městském divadle Brno.
Teď píšeme nový a asi poslední náš muzikál, který by měl mít premiéru za dva roky. Teď se ale bohužel kvůli koronaviru vše zastavilo, tak jsem k tomu trošku skeptický. Ale musím říct, že je to bomba. České téma, které je velice mezinárodní. Víc bohužel prozradit nemohu, ale je to moc hezký příběh jedné české osobnosti, která toho ve světě dokázala strašně moc. Tyto tři pomníčky – Jack Rozparovač, Don Juan a nově připravovaný muzikál po nás zůstanou. Ale ve světě muzikálů už dál nehodlám nic dělat. A nechtěl bych v něm ani hrát. Ani kdyby šlo o nabídku, která se neodmítá. Role Vince Fontaine mi stačila, vyzkoušel jsem si to, je to hezké ale ty nervy za to nestojí.
Jako diskžokej jsi odehrál tisíce diskoték včetně těch na plese v Opeře nebo plese ČR v Bruselu. Jakou hudbu máš nejraději a o co tě lidé na diskotékách nejvíce žádají?
Co chtějí, to nevím, já se jich neptám. Základní úkol diskžokeje je poznat, co lidé chtějí. Písničky na přání, tak to tady bylo vždycky. U muziky si vždy někdo přišel pro písničku se slovy „a zahrajte tu mojí …“ Akorát se za to tenkrát platilo. A lidé by si měli uvědomit, že to platí dál. Že mohou zaplatit a říct si, co chtějí zahrát. Pokud je to normální píseň, tak jim ji rád zahraji. Ale nemám moc rád individuální přání jako „a teď zahrajte Iron Maiden“. Což na tu diskotéku, i když tuhle skupinu mám osobně rád, vůbec nepatří. Já rád osobně poslouchám skupiny Kiss, Queen, Slade, Sweet a v poslední době i Beatles. Ty jsem dříve moc nemusel, protože jsem trochu jiná generace. A chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že nejsou vůbec špatní a že jsou v podstatě geniální. U zpěvaček nemám vyloženě favorita. Mám rád české i zahraniční zpěvačky, spíše záleží na písničce. Třeba mě zaujme nějaká zpěvačka, protože má hit a pak se začnu zajímat o to, co ještě „udělala“. A někdy zjistím, že ten její hlas je takhle hezký pouze v té jedné písničce. Ze zpěváků mám rád Toma Jonese, Eda Sheerana a jako diskžokej samozřejmě víc preferuji interprety, kteří dělají hudbu k tanci.
Ty jsi také autorem a spolurealizátorem ankety HIT století, nejrozsáhlejší ankety v dějinách české populární hudby. Přímý přenos galakoncertu na TV NOVA, ve kterém největší české hvězdy popmusic zpívaly nejoblíbenější hity minulého století. Jak na to vzpomínáš? Hitem století se stala píseň Škoda lásky – překvapilo tě to?
Nepřekvapilo mě to. Já jsem od začátku tušil, že to tak bude. Ty výsledky si tedy už moc nepamatuji, ale myslím, že píseň Škoda lásky dokonce vyhrála s velkým náskokem. Je to logické. Ta písnička byla spojená se vším dobrým, co se v této zemi stalo. To je neoddiskutovatelné. A protože se hraje v mnoha verzích, ať popových či dechovkových, tak logicky zasáhla úplně všechny. Vždyť to nazpíval kdekdo u nás i v zahraničí. Tato anketa je zapsaná v historii také proto, protože jsme tím uzavřeli století. Já si myslím, že vždy, když se něco uzavírá, tak je to jinak, než když se jen tak jak se říká „plácne do vody“. Pro mě bylo fantastické, že se vyhlášení této ankety odvysílalo na televizi Nova, protože to mělo obrovskou sledovanost. Dodnes je to jeden z TOP10 nejsledovanějších televizních pořadů. A moc si vážím toho, že jsem tam mohl předávat i cenu.
Před dvěma lety jsme tento projekt na Českém rozhlase oprášili pod názvem 100 hitů republiky tzn. Hity Československa a České republiky od roku 1918 do roku 2017. Tam už nevyhrála Škoda lásky, ale Modlitba pro Martu. Což se ale dalo také očekávat, protože tato skladba je pro nás pro všechny také spojena s nějakými změnami, s tokem naší krve českými tepnami.
Co nového připravuješ a kde tě můžeme slyšet a vidět?
Jsem pořád na Českém rozhlase a mám teď vynikající seriál, který má 82 dílů. Bude se vysílat v rádiu až do konce roku 2021 a jmenuje se Slavíci v krabici. Tam je kompletní historie ankety Zlatý později Český slavík. Když jsou to Slavíci v krabici, tak jsou to různé krabice, které všichni tak nějak máme doma a ve kterých hledáme, vyndáváme nebo něco do nich dáváme. Mám tam třeba krabici na Zlaté slavíky, mám tam i krabici zázraků a rekordů. Tam mám zajímavé věci, např. je tam někdo, kdo má tzv. zázrak první desítky, to znamená, že se dostal v anketě do první desítky a potom už nikdy. Nebo zázrak jednoho umístění. Jméno toho interpreta se objevilo v anketě jenom jednou a pak už nikdy. Což je zajímavé. Jak na něj lidé přišli a proč ho následně zavrhli? To jsou takové zvláštní věci.
Seriál Slavíci v krabici se vysílá na všech čtrnácti regionálních stanicích Českého rozhlasu každou sobotu ve 20 hodin. Potom vysílám na Českém rozhlase Dvojka Noční proud každé pondělí od 23:30. Někdy vysílám i v sobotu, tam se s kolegy střídáme. A na Dvojce vysílám také každou neděli hitparádu Česká dvanáctka. Poslechnout si ji můžete v 16 hodin a od září ji uslyšíte ve 20 hodin opět na všech regionálních stanicích Českého rozhlasu. Jsem rád, že mohu hudbě takto pomáhat. V té hitparádě je 150 nových českých písniček ročně. Šanci tam dostávají ti, kteří by nikdy nikde jinde takovou šanci nedostali. A to, jak s tím už potom fanoušci naloží, tak to už je jejich věc. Do toho se nepletu. Já v podstatě ani výsledky neznám. Dostanu pouze papír, kde je napsáno pořadí 1 až 9, tři novinky a tím je to vyřešené. Ale dělám tu hitparádu rád. Mám ty písničky poslouchat doma nebo je mám poslouchat v Rádiu? Je přeci lepší pustit je ostatním.
Na 1. října jsme připravili na Dvojce velký pořad, který se jmenuje Rok s Karlem bez Karla. Připomněli jsme si, že je to rok od úmrtí Karla Gotta a myslím, že je až neuvěřitelné, jak tu s námi ten Karel neustále je. Sice zemřel, ale stále plní titulní stránky novin a časopisů, je to skutečný fenomén. Nedávno jsem objevil jeho písničku, kterou jsem vůbec neznal a musím říct, že je skvělá. Jmenuje se To léto a je z roku 1964.
Co mají zájemci o moderaci svého pořadu nebo večírku a s jakým časovým předstihem udělat, aby sis našel ve svém nabitém kalendáři čas?
Takové akce mám rád. Jako moderátor večírky miluju, protože jsou odlehčené. Když člověk uvádí nějaký ceremoniál, kde je dvacet jmen, dvacet příchodů a dvacet odchodů, tak je to samozřejmě náročné. Musí se soustředit, nesmí udělat chybu, bojí se, že někomu splete jméno. To ty večírky jsou daleko příjemnější, tam si musíš dát pozor, abys nespletl jméno majitele nebo ředitele, abys tam nebyl naposledy (smích poz. redakce). Takže večírky mám rád, rád je uvádím jako moderátor a úplně nejradši mám, když je uvádím a na konci ještě udělám dvě, tři hodiny diskotéku. Tak to mě baví úplně nejvíc. Já jsem k takovým akcí velmi otevřený a je mi jedno, ve které části země to je.
Kde tě tedy mohou případní zájemci kontaktovat?
Máme agenturu, která se jmenuje Musicexport Praha, www.musicexportpraha.cz. Mám také YouTube kanál, který se jmenuje 100 Hitů Republiky. Je tam seznam videí a lidé si mohou pustit hity Nočního proudu nebo hity z České dvanáctky.
Martine, díky, že jsi si našel čas na rozhovor u nás v M2C Space. Přejeme ti vše nejlepší, hodně dalších moderátorských úspěchů a nových projektů.
