Martin Hrdinka, legenda Evropy 2 a Nočního proudu. Prosadil se jako moderátor pořadů v několika televizích, byl zakládajícím členem Akademie populární hudby, je producentem více než stovky alb, spoluautorem muzikálů, autorem nejrozsáhlejší ankety v dějinách české populární hudby a jeden z nejlepších diskžokejů České republiky.
Vezměme to ale po pořádku.
V roce 1991 spustilo své vysílání rádio – Evropa 2. Tehdy naprosto bezkonkurenční a nejposlouchanější. Ústřední postavou rodícího se soukromého rádia byl Michel Fleischmann, který od počátku sázel na výrazné hlasy. „První ligu“ v tehdejším týmu hráli například Roman Holý, Vítek Pokorný, Leona Machálková, Martin Veselovský, Michal Mückstein a Martin Hrdinka. V prvních letech působení Evropy 2 neexistovala klasická ranní show, spolu s Vítkem Pokorným jste provázeli blokem hudby (zejména z 80. let), zpráv, počasí a soutěží. A už v té době vznikala pod tvým vedením hitparáda.
Jak se ti spolupracovalo s Michelem Fleischmannem a jaký to byl pocit moderovat na Evropě 2, kde jsi se stal výraznou osobností?
Já jsem byl ještě před tím na konkurzu do Československého rozhlasu. Chtěl jsem se stát v rádiu moderátorem a lákalo mě moderovat Noční proud. To byl můj sen. Ten konkurz jsem udělal. Ale jak to tak bývá, tak jsem se mezitím v jednom z nočních klubů potkal s Michelem Fleischmannem, což pro mě bylo zvláštní setkání diskžokeje s chlapem, který byl světák už od pohledu. V tom nočním klubu jsem ho poznal, ale vlastně vůbec jsme se o tom, co jeden nebo druhý děláme, nebavili. On mi dal samolepku Evropy 2 a já si řekl „no jo, samolepka, pěkný, děkuju, nashledanou“, ale nevěděl jsem, co to ta Evropa 2 v podstatě je.
Jednoho dne, to už jsem byl moderátorem v Československé televizi a uváděl Hitparádu, mi zavolal Michal Mückstein a řekl mi, že by se mnou chtěl mluvit Michel Fleischmann. Uvědomil jsem si, že je to ten světák z nočního klubu Bibita, nebo jak se ten klub tehdy jmenoval. Šel jsem na schůzku a tam dostal nabídku dělat moderátora Evropy 2. Já do té doby nevěděl, jaké je to rádio a jak je významné. Začal jsem se o to zajímat ve chvíli, když jsem viděl ten rozdíl ve vybavení studia v Československém rozhlase a ve vybavení úplně nového studia na Evropě 2. To bylo asi jako kdyby mi ukázal někdo raketu z roku 1967 a novou z roku 2020. Asi takový to byl rozdíl úplně ve všem. Představa moderovat na takovém rádiu mě nadchla. Tehdy jsme vysílali tzv. do „zdi“, tzn. měli jsme kazetu, na kterou jsme nahrávali, co říkáme a hrajeme a podle těch kazet se pak vybíralo, kdo a kdy bude vysílat.
Začali jsme vysílat a Evropa 2 se během pár dnů, týdnů stala obrovským fenoménem. Když jsem třeba vysílal ráno a v 9 hodin skončil a šel Celetnou ulicí, kde tehdy Evropa 2 sídlila, tak už lidé věděli, co sem ve studiu říkal. Moje popularita se zvyšovala, protože si posluchači spojili můj hlas s mou vizáží z televizního vysílání hitparády nejprodávanějších desek, kterou jsem uváděl a která byla v té době velice populární. Myslím si, že i ostatní kolegové z rádia, kteří do té doby byli méně známí jako třeba Vítek Pokorný, Bára Vitvarová a další se tím hodně zviditelnili.
Evropa 2 nám všem pomohla včetně Romana Holého, Martina Vysušila, Michala Müksteina a dalších. Myslím, že ti lidé měli v sobě něco víc, než ostatní. Na to měl Michel Fleischmann skvělý instinkt. Vybral lidi, kteří se na to hodili. A dokonce si myslím, že se ani nehodili na jiná rádia. Byli jsme přitom každý úplně jiný, ale byli jsme dobrá parta. Jeden z důvodů, proč jsem potom z Evropy 2 odešel bylo to, že ta parta se rozpadla. Odešel Roman Holý, Vítek Pokorný a už to nebylo jako dřív. Evropa 2 pro mě byla i velká škola. Vychovala řadu osobností jako je např. Jirka Hrabák, dnešní ředitel Rádia Impuls, Václav Moravec, kterého můžeme každý týden vidět na televizních obrazovkách, Leona Machálková, kdysi moderátorka, dnes populární zpěvačka, Pavel Poulíček, který posléze uváděl sportovní zprávy na Nově atd. Tito lidé se stali osobnostmi a vychovala je Evropa 2. A vychoval je Michel Fleischmann. Bez tohoto člověka by moje kariéra byla poloviční a bůhví, kde bych byl. Asi bych už tenkrát moderoval Noční proud, nebo bych v rozhlase dostal nějaký jiný pořad. Ale osobně si myslím, že člověk, který přijde přímo do Českého rozhlasu, se nemůže nikdy bez zkušeností ze soukromého rádia stát dobrým moderátorem.
V roce 1995 jsi přestoupil z Evropy 2 na Český rozhlas 1 – Radiožurnál a 2. ledna jsi odvysílal „v dresu“ Nočního proudu svůj první pořad. Stal jsi se v podstatě legendou tohoto veleoblíbeného hudebního pořadu, který moderuješ již 25 let. Co pro tebe Noční proud znamená. Jak vzpomínáš na spolupráci s Milošem Skalkou?
Vtipné je, že já sem ještě 31. prosince vysílal na Evropě 2. Bylo to na Silvestra, takže se vysílání „překulilo“ do prvního ledna. Ještě 1. ledna jsem vysílal na Evropě 2 a již o den později odvysílal na Českém rozhlase svůj první Noční proud. Ten můj přestup byl něco jako přestup ve fotbale. Bral jsem to tak, že jdu prostě z klubu do klubu. Samozřejmě ten můj příchod do Českého rozhlasu nebyl zrovna růžový. Na lidi ze soukromých rádií tam totiž koukali opravdu skrz prsty a ta nenávist byla daleko větší, než jsem čekal. Přiznám se, že se mi po těch rozhlasových chodbách nechodilo moc dobře. Ale řekl jsem si, že to zvládnu a ukážu jim, že jsem dobrý moderátor. Proto, že jsem přišel právě z Evropy 2, a proto, že mám cit a buňky na živé vysílání.
Vrátím se ještě k začátkům Nočního proudu. Noční proud se začal vysílat 2. října 1989 a byl to opravdu fenomén. Začalo se vysílat živě, pouštěly se písničky, které se do té doby v rádiu příliš nevysílaly a pamatuji si, jak se o tom po nocích diskžokejové bavili. Když jsme se takhle někde setkali, tak jsme o tom hovořili a někdo řekl „hele slyšel jsi, jak Jakoubek včera zahrál tohle a ten zahrál tohle a tamten zas tohle“. Ty začátky byly, řekl bych, až pompézní. Ze dne na den přibývali posluchači, dokonce ten pořad, který byl původně dvouhodinový, se díky úspěšnosti rychle prodloužil. Fenomén, jak se o Nočním proudu dnes mluví, opravdu tenkrát narůstal strašně rychle. Já si to pamatuji jako posluchač a diskžokej, který se chtěl samozřejmě do toho Nočního proudu i dostat. Přesně tak, jako jsem se chtěl stát televizním moderátorem, když jsem se díval na Pionýrskou vlaštovku a chtěl být jako Marcela Augustová, která ten pořad tehdy uváděla. A to se mi povedlo. Tak tady jsem chtěl zase do Nočního proudu.
Když jsem dostal nabídku z Českého rozhlasu od Alexandra Pýchy, tak jsem si dal podmínku, že musím vysílat Noční proud. A jakýmsi obloukem od toho konkurzu v roce 1990 jsem se do Českého rozhlasu vrátil jako moderátor. Přišel jsem do Nočního proudu a byl tím přímo nadšen. Myslím, že Noční proud jsem dost oživil. S Milošem Skalkou ani Jakubem Jakoubkem jsem se do té doby moc nekamarádil. Sice jsme se znali, ale co si budeme povídat, je to rozdíl generací. Já jsem tudíž na jejich diskotéky v zásadě nechodil, zavítal jsem tam pouze občas. Hrával jsem totiž o sobotách v klubu Dvojka přičemž vždy poslední sobota byla vyhrazena právě jim. To byla taková tradice tzv. „pouštěčina“. Na ní tam chodili slavní lidé a měli tam pokaždé plno. Já jsem v tom klubu hrál jako diskžokej tři soboty v měsíci. Měl jsem tudíž tu poslední sobotu volno a občas jsem se tam zašel podívat, jak hrají. Jako dvojice se mi líbili, ale nikdy jsem nechtěl dělat diskotéky tak, jak to dělali oni. Když jsem přišel do Nočního proudu, tak jsem se s Milošem seznámil víc a začali jsme spolu více spolupracovat. Dokonce jsme spolu pár let jezdili jako dvojice po diskotékách, to bylo ale později někdy v letech 1999 – 2001. Na Radiožurnálu jsem rovněž uváděl hitparádu, která se jmenovala Formule Pop. A byla tam i Hitparáda nejprodávanějších desek.
Do České televize jsi přišel s nápadem udělovat každým rokem ceny Akademie české populární hudby dnes známé jako ceny Anděl. Jsi spoluzakladatelem akademie, byl jsi 8x scénáristou a moderátorem slavnostního předávání těchto cen. Co tě vedlo k myšlence vyhlašovat hudební ceny?
Ono to má spojitost s televizní hitparádou, která byla tehdy skutečně fenoménem. Já se do ní dostal úplně náhodou a je to zajímavý příběh. Jako diskžokej jsem vystupoval v Lucerně. Byla to přehlídka diskžokejů, kdy každý musel ještě uvést jednoho svého hosta. Já měl tehdy jako hosta Ivetu Bartošovou a Jirka Balvín, což byl tehdy jeden z dramaturgů Československé televize, vzal do Lucerny svou dceru a její kamarádky. Zaplatil jim vstupné a nechal je na nás diskžokeje koukat. Když to skončilo, tak se jich zeptal, kdo se jim nejvíce líbil a měl by uvádět televizní hitparádu. Chtěl totiž vyměnit moderátory, kteří ji tehdy uváděli. A ony řekly Martin Hrdinka. Takže jsem udělal konkurz mezi čtrnáctiletými děvčaty, což mě tenkrát pochopitelně potěšilo. Jirka Balvín za mnou přišel a řekl mi, jestli bych mohl přijít v pondělí do Jindřišské ulice č. 16, že by mi chtěli nabídnut nějakou práci. Společně se mnou tam přišel i Miloš Pokorný, který na té přehlídce také vystupoval a oba dva jsme skutečně dostali práci. Já jsem dostal možnost moderovat televizní hitparádu a Miloš dostal nabídku uvádět pořad BAGO. Ten měl začínat někdy na jaře, takže musel na svou příležitost ještě čekat, ale já jsem mohl tu hitparádu dělat hned a v květnu už jsem jí moderoval. Ale nelíbil se mi tehdy realizační štáb, vztahy mezi lidmi nebyly dobré. Chtěl jsem proto odejít, což bylo na tu dobu docela odvážné. Po prvním dílu jsem řekl, že odcházím ale Jirka Balvín se zachoval fantasticky. Hned druhý den mi zavolal a řekl mi, ať vyberu někoho, kdo mě nahradí na další dva měsíce a ať si od září postavím svůj tým. Byl to takový malý zázrak. V původním projektu mě tehdy po dohodě nahradil Michal Mückstein a na podzim už jsem do projektu naskočil se svým týmem. Teď v září tomu bylo třicet let. Do týmu jsem vybral Jana Matiáška jako kameramana, Václava Křístka jako režiséra a další. Televizní hitparádu jsme spolu dělali přes osm let a bylo to fantastické.
Mimochodem, ta hitparáda je na YouTube, takže se na ní občas podívám a zasměju se tomu, jaké jsem byl „trdlo“ a jaké byly tehdy písničky. Ale jsou to vzpomínky a je to v podstatě dokument té doby. Je pravda, že tenkrát nám umožnili dělat úplně všechno. Když jsem si vymyslel, že uděláme Muzeum voskových figurín, tak se udělalo Muzeum voskových figurín. Když jsme si vymysleli, že pojedeme do Londýna, tak se jelo do Londýna. No a to je právě spojitost s těmi cenami Akademie populární hudby.
Na podzim 1991 jsme jeli do Londýna natáčet televizní hitparádu. Dělali jsme tam fantastický rozhovor s nejlepším diskžokejem na světě Johnem Peelem z BBC. To je pán, který objevil mnoho hvězd populární a hlavně rockové hudby. Dával příležitost novým kapelám a z něho jsem si vzal opravdu hodně. Dělali jsme spolu velký rozhovor, který se potom vysílal i na Silvestra. Setkání s ním mě hodně ovlivnilo a poučilo. Dodnes některé jeho rady, které mi dal, používám. Londýn je mimochodem podle mě hlavní město populární hudby a je velmi inspirující. Když jsme jeli zpátky, tak jsem se zeptal v autobuse Jirky Balvína a Radima Smetany, proč vlastně u nás také neudělujeme ceny jako Grammy nebo hudební ceny v jiných zemích. Oni mi řekli „tak to napiš a přines to“.
To bylo někdy v říjnu. Rychle jsem napsal námět, scénář toho, jak by to mohlo vypadat, navrhl kategorie apod. S tím jsem za oběma pány přišel a oni vymysleli, kdo by měl hlasovat. Myslím, že Radim Smetana přišel s nápadem oslovit i OSA, která sdružuje autory. První ceny se jmenovaly ceny Akademie československé populární hudby. No a hned po Novém roce se vyhlašovaly ceny v Palladiu Eden ve Vršovicích. Bylo to dobrodružství, já uváděl poprvé v životě přímý přenos, zpěváci poprvé dostávali ceny. Vzpomínám si, že tenkrát v kategorii zpěvák vyhrál Paľo Habera, vlastně poprvé a naposledy Slovák a Bára Basiková se stala Zpěvačkou roku. Tenkrát poprvé na udílení cen vystoupila Lucie Bílá a následující rok už vyhrávala ceny. Vlastně díky Radimu Smetanovi a Jirkovi Balvínovi existují tyto ceny a já jsem rád, že jsou dodnes. Uváděl jsem první čtyři ročníky, po kterých jsem řekl, že končím. Že to stačilo a že už jsem toho zažil hodně. První přenos, druhý přenos z divadla ABC a třetí a čtvrtý z divadla v Karlíně. Ten třetí ročník už byl velkolepý. Když jsem vešel do sálu, tak na mě jako moderátora dýchla zvláštní atmosféra, právě něco velkolepého. Přímý přenos, sobota večer, divadlo v Karlíně a všechny ty hvězdy v hledišti. To je pro mě dodnes nezapomenutelné. Přenos z Karlína jsem pak uváděl ještě jednou a poté už opravdu skončil. Začal se hledat nový systém, noví moderátoři. Já nakonec uváděl ty ceny celkem 8x, což si myslím, že je skvělé.
Na pokračování rozhovoru se můžete těšit v dalším díle.
